Krvavá prohra u Mantzikertu znamenala počátek konce Byzantské říše
30.10.2024 > Středověk > Blízký východNa počátku 11. století byla Byzantská říše v plné síle a ve svém regionu neměla žádného vážného mocenského konkurenta. V polovině století se ale na východě zjevila nová síla. Nomádské kmeny seldžuckých Turků přišly z Asie a jejich plány rozhodně nebyly mírumilovné. Císař Konstantin IX. velmi špatně vyhodnotil situaci a místo aby se novým nájezdníkům tvrdě postavil, chtěl je využít v mocenských bojích. Tak začala etapa dějin, která skončila pádem Konstantinopole i celé Byzantské říše.
Císař nové nebezpečí ignoroval a místo aby posílil byzantskou armádu, naopak snižoval výdaje na vojsko. Ani další následovníci na trůnu si nevedli o mnoho lépe a tak Seldžukové pronikali čím dál více na západ. Byzantská obrana spoléhala na silné pevnosti. To ovšem v boji proti nájezdníkům bylo značně neefektivní. Seldžukové totiž využívali zejména velice rychlých jízdních lučištníků. A vzhledem k tomu, že oblasti nechtěli zabírat, pouze drancovat, prostě pevnosti obešli a pokračovali dál.
Vážnost situace si Byzantinci uvědomili až v roce 1067, kdy Turci dobili důležité město Kaisareia. Nový císař Roman Diogenes sestavil vojsko a vytáhl proti nepřátelům. Mobilní Seldžukové se však rozhodujícím střetu vyhýbali. Několik dalších let Turci beztrestně plenili další oblasti a zcela zničili několik významných měst. Situace byla neudržitelná a začátkem roku 1071 sestavil císař mohutné vojsko a byl rozhodnut svést rozhodující bitvu.
Byzantské vojsko čítalo asi 50 tisíc mužů. Jen malá část z toho však byla tvořena pravidelným vojskem. Silné jádro tvořila Varjažská garda. Z většiny šlo však o žoldnéře, jejichž loajalita, včetně jejich velitelů, byla velmi nejistá. Vojsko čekala dlouhá cesta, v jejímž průběhu ho stíhalo mnoha útrap. Nehody, nebo například požáry, si vybraly mnoho obětí a také na morálce vojáků příliš nepřidaly. Největším problém však bylo to, že císař neměl vůbec žádné informace o tom, kde se doopravdy nachází Turecké vojsko.
Kdy dorazil k jezeru Van, rozhodl se svoji armádu rozdělit, protože se domníval, že Turci jsou ještě daleko na jihu. Část vojska svěřil Josephu Tarchaneiotovi, který měl dobýt pevnost Achlat. Sám s druhou částí armády pak vyrazil k pevnosti Mantzikert, kterou bez větších problémů obsadil. Druhá část armády si však tak dobře nevedla. Historické informace zde nejsou úplné, ale vojsko se zřejmě střetlo s hlavním Seldžuckou armádou. Buď bylo rozprášeno, nebo v podstatě celé dezertovalo. Ale do dalších bojů každopádně již nijak nezasáhlo. O tom však císař neměl nejmenší potuchy, stejně jako o obrovské turecké armádě poblíž.
Ráno druhého dne pak byzantnští průzkumníci narazili na první oddíly nepřátel. Císař, pod dojmem že poblíž je pouze menší oddíl Seldžuků, vyslal do boje pouze menší část své armády, ta však padla do připravené léčky a sotva polovina z nich se vrátila do vojenského ležení. To už se k boji připravovala celá byzantská armáda, avšak Turci do boje nastoupit nehodlali. Až když nastala noc a Byzantinci se vrátili svého tábora k přenocování, vyrazili nepřátelští vojáci do boji. Jízdní lučištníci zasypávali svými šípy tábor celou noc a nenechali císařovým vojákům ani chvíli na odpočinek.
Druhý den ráno vyslal turecký velitel Alp-Arslán k císaři poselstvo s mírovou nabídkou. Ten však odmítl. Počítal jednak s podporou již neexistující druhé poloviny své armády, a jednak chtěl turecký problém vyřešit teď a navždy. Dobře věděl, že obdobně silnou armádu, jakou disponuje nyní, by v budoucnu již jen těžko dal dohromady.
26. srpna se tak sešikovalo celé byzantské vojsko. V jeho čele stál sám císař. S odstupem vzadu, vedl silné zálohy Andronikos Dukas. Syn císařova největšího mocenského nepřítele uvnitř Byzantské říše. Seldžuové se také sešikovali k bitvě, ovšem několik kilometrů daleko od linie Byzantinců. Když se císařské vojsko dalo na postup k nepříteli, začali ho neúnavně ostřelovat jízdní lučištníci. Seldžucké vojsko zároveň také pomalu ustupovalo a nehodlalo vést přímý boj, pouze neustále nepřítele oslabovat střelbou z luků.
Kolem poledne si císař uvědomil, že pokračovat takto dál nemá smysl. Nařídil otočit císařskou standartu, což měl být pokyn k ústupu zpět do tábora. V tu chvíli se hlavní turecké síly vrhly do boje. Náhlá změna způsobila na pravém křídle Byzantinců zmatek. Navíc se armádou začala šířit pověst, že císař je mrtev. Informace sám aktivně rozšiřoval velitel zadního voje Dukas. Zda-li šlo jen o nepochopení symbolů standarty, nebo zda-li využil situace a zradil, není úplně jasné. Velké části obou křídel dokázaly z bitvy vyváznout, ale střed byzantského vojska byl rozprášen. Sám císař bojoval hrdinně, ale byl zraněn a zajat.
Alp-Arslán, velitel turecké armády. , The original uploader was Gabr-el at English Wikipedia., CC BY-SA 3.0
Se zajatým císařem Turci zacházeli dobře. Alp-Arslán nechtěl Byzantskou říši zničit. Měl mnoho dalších nepřátel a mír za pro něj výhodných podmínek byl lepší. Po týdnu zajetí se císař vypravil zpátky do Konstantinopole za silného tureckého doprovodu. Předtím však musel uzavřít mírovou smlouvu, přičemž Turkům přislíbil vydání mnoha východních oblastí říše, vyplacení 1,5 miliónu solidů a další každoroční platbu 360 tisíc solidů.
Zprávy o zničujícím císařově neúspěchu se rychle dostaly až do Konstantinopole. Situace ihned využili jeho rivalové Dukové a ovládli trůn i vládu na celou říší. Císař Roman rychle po cestě shromažďoval své muže a směřoval na Konstantinopol s cílem opět ji vojensky získat. V bitvě u Amaseia však podlehl vojsku Duků. Přes zimu se ještě pokusil přeskupit a postavit novou armádu, avšak na jaře byl poražen v další bitvě. Nakonec, se zárukou dobrého zacházení, se vydal nepřátelům. Ti však svůj slib porušili. Bývalý císař byl oslepen a po několika měsících zemřel.
Alp-Arslán přesto mírovou domluvu ctil a až do své smrti žádné vojenské kroky proti Byzanci nepodnikl. To však již nic nezměnilo na tom, že zkáza Byzantské říše započala. Turkičtí nájezdníci neustále útočili na hranice, říše se zmítala v občanské válce a nedostávalo se jí financí. Postupná agónie trvala ještě několik století, ale směr byl neodvratný. Byzantskou říši čekal konec.
Zdroj: wikipedia.org, Encyklopedie Byzance - Vladimír Vavřínek
Autor: Petr Němeček
Štítky: #byzantska rise
#bitva
#seldzukove
