Středověké lékařské metody - díra do lebky nebo léčba moru kuřetem
23.4.2025 > StředověkStředověká medicína byla často založena na pochybných znalostech lidského těla a také na víře v nadpřirozené síly. Lékaři, mastičkáři a ranhojiči prováděli řadu drastických zákroků, které měly nemocné uzdravit. Mnohdy však jejich stav zhoršili nebo je přivedly do hrobu. Pojďme se podívat na několik metod, které nám dnes připadají naprosto šílené, ale středověcí lékaři na ně nedali dopustit.
Pouštění žilou – lék na všechno
Pouštění žilou (nazývané také venesekce) bylo jednou z nejrozšířenějších léčebných metod od dávných dob starověku až po 19. století. Učení lékaři věřili, že mnoho z lidských nemocí je způsobeno špatnými tekutinami, nebo jejich poměrem v těle. A nejlepším způsobem, jak je odstranit, bylo dostat krev ven z těla. Tento léčebný postup vycházel z tehdejších teorií o čtyřech tělních šťávách – krvi, hlenu, žluté a černé žluči. Nerovnováha těchto tekutin v těle byla považována za jednu nejčastějších příčin mnoha nemocí. A právě pouštění žilou mělo tuto rovnováhu šťáv zase obnovit. Tuto teorii podporoval už nejslavnější antický lékař Galén.Dávní léčitelé pacientům otevírali žíly na zápěstí, předloktí nebo kotníku a nechávali odtéct často značné množství krve. Tato procedura se prováděla i opakovaně během několika dnů. Pouštění žilou mělo údajně léčit horečky, neštovice a dokonce snad i mor. Někdy se provádělo i u těhotných žen nebo zraněných lidí, čímž se jejich stav často ještě výrazně zhoršil. Existovaly i speciální nádoby na sběr krve, protože v některých případech se krev pacientů uchovávala k dalším léčebným účelům.
Vzhledem k tomu, že se zákrok prováděl často neodborně a za otřesných hygienických podmínek, mohl vést k fatálnímu oslabení pacienta nebo infekci, což mohlo skončit i smrtí. Než se lékařská věda posunula dál, pouštění žilou se používalo běžně a to i u významných historických osobností. Například známý americký prezident George Washington zemřel právě po takovém "léčebném" zásahu, kdy při opakovaném pouštění žilou ztratil skoro 40% své krve.
Trepanace lebky – díra do lebky na odpuzení zlých duchů
Trepanace lebky je jeden z nejstarších známých chirurgických zákroků. Prováděla se pravděpodobně již v pravěku a ve středověku se hojně používala k léčbě silné bolesti hlavy, epilepsie, poranění hlavy a dokonce i duševních nemocí. Jak to fungovalo? Principem bylo vyvrtání otvoru do lebky pacienta. To mělo uvolnit vnitřní tlak, nebo také, jak někteří věřili, vyhnat démony, kteří způsobují nemoc. To platilo zejména pro duševní nemoci.Tato metoda byla nejen velmi bolestivá, ale také nesmírně riskantní a ohrožující život pacienta. Lékaři k zákroku používali z dnešního pohledu velmi primitivní nástroje. Šlo například o sekery, dláta či speciální vrtačky s ručním pohonem. Otevření lebky pacienta často probíhalo bez jakékoli anestezie, protože žádné účinné látky na tlumení bolesti tehdy neexistovaly. Pacienti byli přivázáni k lůžku nebo drženi asistenty, zatímco lékař postupně odstraňoval části kosti. Pokud byl pacient dostatečně silný a jinak zdravý, měl šanci zákrok přežít. Velké riziko ale byla infekce.
Archeologické nálezy ale jasně dokazují, že někteří pacienti trepanaci přežili a dokonce se jim rána zahojila. Takovéto lebky s částečně zahojenými otvory po léčení byly nalezeny téměř po celém světě. To svědčí o tom, že tato metoda byla dříve populární napříč všemi světadíly.
Léčba moru pomocí živého kuřete
Mor, nebo také Černá smrt, byl jednou z nejhorších epidemií starověku i středověku. Tehdejší lékaři samozřejmě nemohli tušit, že je způsoben bakterií Yersinia pestis, kterou přenášely blechy. Uchylovali se tak z dnešního pohledku k velice podivným metodám léčby. Jednou z těch nejbizarnějších byla aplikace živého kuřete na morové vředy nakaženého.Jak to fungovalo? Pacientovi se vyholila část těla kde se vyskytovaly morové boule. Poté se na tuto oblast přiložilo živé kuře. Podle středověkých lékařů byl princip takový, že kuře "přetáhne nemoc" na sebe. Tento postup vycházel z tehdejší představy, že nemoci jsou hmotné substance, které se mohou přenášet mezi živými organismy. Pokud kuře zemřelo, bylo nahrazeno další, a tak déle, dokud pacient nezačal projevovat známky uzdravení. Anebo nezemřel. Tato metoda byla rozšířena hlavně ve 14. století během černé smrti, kdy již naprosto zoufalí lékaři hledali jakékoli nové způsoby léčby.
Ačkoliv zmiňované metody dnes působí děsivě, představovaly tehdejší pokusy o pochopení fungování našeho těla. Mnoho takových lékařských postupů bylo zcela neúčinných nebo dokonce nebezpečných, ale přesto vytvořily základy pro moderní medicínu. Díky podobným omylům se postupně vyvinula sterilizace, anestezie a lepší pochopení infekcí.
Zdroj: wikipedia.org ; Od šamanů k neurochirurgům - Štěpánka Sekaninová
Autor: Pavel Koubík
Štítky: #lekarstvi ve stredoveku
#zivot ve stredoveku
