Smrt v podzemí: U Dura Európos čelili legionáři prvnímu chemickému útoku historie
3.3.2026 >Píše se rok 256 našeho letopočtu a na břehu řeky Eufrat, v dnešní syrské poušti, stojí kdysi vzkvétající město Dura Európos. Touto dobou je však obléháno. Z východu se přivalila obrovská armáda ambiciózního nepřítele – mocné sásánovské Persie. Zatímco na hradbách duní dopady kamenů z obléhacích strojů, v hloubce pod nimi se rozhořel boj, jaký svět do té doby nepoznal. Boj, ve kterém se zbraní nestala jen ocel, ale chemické zbraně.
Město Dura Európos bývá historiky často nazýváno "Pompejemi pouště". Díky suchému klimatu a faktu, že město po svém pádu zůstalo opuštěné, se zde dochovaly unikátní památky. Od nejstarší křesťanské modlitebny až po neuvěřitelně zachovanou římskou výzbroj. Právě zdejší písek ukryl i jeden z nejděsivějších pozůstatků dávného válečnictví.
V polovině 3. století byla Dura klíčovou římskou pevností. Šlo o nejvýchovněji položenou výspu Římské říše. Jejím úkolem bylo zadržet expanzi sásánovského krále Šápúra I. Římská posádka, složená z legionářů a pomocných sborů, byla na dlouhé obléhání dobře připravena. Hradby pevnosti byly vysoké a silné, zásoby pro posádku naskladněné na dlouhé týdny. Jenže Peršané nebyli jen divocí jezdci z pouštních plání. Byli to také mistři obléhacího inženýrství. Když pochopili, že hradby obvyklým způsobem nezdolají, rozhodli se je podkopat.
Strategie byla jednoduchá - vykopat pod hradbami tunel, podpálit jeho dřevěné vzpěry a nechat celou sekci opevnění i se strážní věží zřítit. Římané však plán odhalili. Jejich citlivé uši, ještě navíc s pomocí měděných nádob položených na zem, zaslechly dunění nástrojů kopáčů pod nohama. Okamžitě se tak pustili do obrany proti této obléhací metodě - začali hloubit vlastní tunel. Cílem bylo prokopat se k Peršanům a pobít je v tunelu dříve, než stačí dokončit své dílo.
V podzemí, v naprosté tmě a prachu, se odehrával souboj s časem. Římané byli v kopání rychlejší a podařilo se jim proniknout do perské chodby. V ten moment se úzký prostor o šířce necelé dva metry stal dějištěm masakru. Ale ne takového, jaký legionáři očekávali.
Nečekané překvapení pro archeology
Když v roce 1930 francouzští archeologové tunel odkrývali, naskytl se jim opravdu nečekaný pohled. Našli zde dvacet koster římských vojáků. Ovšem nebyli rozeseti po podzemním bojišti, ale naskládáni jeden na druhého jako dřevo na úzké hromadě. Jejich zbroje byly netknuté, meče stále v pochvách. Poblíž ležel pouze jeden jediný perský voják, který si křečovitě držel hruď.Dlouhou dobu si vědci lámali hlavu s tím, co se v tunelu stalo. Jak mohlo dvacet vycvičených legionářů zemřít v tak úzkém prostoru, aniž by se stačili bránit? Teorie o závalu nebo bleskovém přepadu nedávaly smysl. Pak by těla nemohla být takto poskládána. Odpověď přinesl až v roce 2009 britský archeolog Simon James. Analýza okolní půdy odhalila krystaly síry a zbytky bitumenu -přírodního asfaltu.
Co se tedy stalo? Peršané, když slyšeli blížící se Římany, připravili past. Takovou, která předběhla svou dobu o sedmnáct století. Do tunelu připravili nádoby se žhavým uhlím. Jakmile Římané prorazili stěnu a vtrhli dovnitř, Peršané na uhlí nasypali směs síry a asfaltu. Pomocí kovářských měchů pak začali vhánět dým směrem do římské části tunelu.
Fyzika a chemie dokonaly zbytek. Hořící síra vytvořila oxid siřičitý. Plyn, který se při kontaktu s vlhkostí v lidských plicích mění na kyselinu siřičitou. Římští vojáci neměli šanci. V naprosté tmě, lapajíce po dechu, se během několika sekund začali dusit. Každý nádech jim rozleptával plíce zevnitř. Panika v úzkém tunelu musela být nepředstavitelná. Vojáci padali jeden přes druhého a během pouhých pár minutách bylo po římském útoku. Peršané pak mrtvé nepřátele využili jako živou barikádu – naskládali jejich těla do cesty, aby zabránili dalším římským pokusům o protiútok, a tunel konečně zapálili.
Nejlépe dochovaný římský štít pochází z Dura Europos. , Photo credit: Yale University Art Gallery, Public domain
Ačkoliv se hradba u tunelu zcela nezřítila (pouze se o několik metrů propadla), město Dura Európos nakonec padlo. Sásánovci jej dobyli jiným způsobem, pravděpodobně díky zradě nebo útoku na jiném úseku hradeb. Král Šápúr I. nechal obyvatele odvléct do Persie a z kdysi kvetoucího centra východu zbyla jen prázdná schránka.
Dnes je Dura Európos symbolem nejen antické krásy, ale i lidské vynalézavosti v ničení. Příběh z tunelu zůstává nejstarším archeologicky doloženým důkazem použití chemických zbraní. Ukazuje nám, že touha ovládnout moderní technologii pro účely války není vynálezem moderního věku, ale provází lidstvo od nepaměti.
Zdroj: Dějiny psané Římem - Vojtěch Zamarovský - Garamond - 2016 ; https://en.wikipedia.org/wiki/Dura-Europos
Autor: Pavel Koubík
Štítky: #oblehani
#syrie
#persie
